Co mě život ve dvou zdravotnických systémech naučil o zdraví...A 7 věcí v českém systému, které vás šokují!

Narodila jsem se a vyrůstala v České republice a v Británii žiji téměř stejně dlouho, jako jsem žila v České republice. Zažila jsem tedy oba zdravotnické systémy jako pacientka i jako rodič. Vidím také, jak zdravotnictví funguje, prostřednictvím zkušeností svých přátel a rodiny.

Žít v Anglii a využívat NHS je super, pokud ho nepotřebujete. Pokud jste mladí a zdraví, možná budete NHS chválit jako kdysi revoluční systém, který vznikl po válce: zdravotní péče zdarma pro všechny.

Ale pokud potřebujete pomoc, máte obavy nebo onemocníte, čeká vás velmi vystřízlivující zkušenost. Uvědomíte si totiž, že jde o selhávající instituci v rámci systému, který nefunguje.

„Jste dost nemocní na to, abyste potřebovali urgentní péči?“

Pokud ne, tak se připoutejte. Čeká vás dlouhá a strastiplná jízda, kterou možná budete chtít v polovině cesty vzdát, protože se ukáže jako velmi frustrující.

Většina lidí, které trápí nějaký zdravotní problém, říká:

„Něco není v pořádku. Mohl by mi někdo, prosím, pomoct zjistit, co to je?“

Odpověď, kterou od NHS dostanou, zní buď: výsledky vašich testů jsou v normálním rozmezí, takže to nemůže být X; možná bychom mohli vyšetřit Y nebo Z, ale nemáte dost příznaků nebo důvodů k obavám, abychom vás mohli odeslat ke specialistovi. NEBO vaše doporučení není naléhavé a čekací doba je v průměru 6–12 měsíců nebo i déle.

Nepřeháním. Tohle jsou jen dva příklady, se kterými jsem se setkala během uplynulého týdne:

• Dítě, které má neustále bolestivý prst na noze a potřebuje zákrok k odstranění části nehtu. Naléhavé vyšetření u podiatra: čekací doba 6–8 týdnů. (Takže v NHS je tohle naléhavé doporučení u dítěte!)

• Žena po padesátce, která se v minulosti léčila na onkologii a má krev ve stolici. Po určitých vyšetřeních a vzhledem ke své zdravotní historii byla odeslána na kolonoskopii, jen aby se to zkontrolovalo. Čekací doba: téměř jeden rok!

Zažila jsem dva systémy

Nedávno jsem se v Británii sama ocitla v situaci, kdy jsem potřebovala lékařskou pomoc. Měla jsem obavy a necítila jsem se dobře. Chtěla jsem, aby mě vyšetřili, provedli příslušné testy a dali mi nějaké odpovědi.

Používám homeopatii i další přírodní metody, ale to neznamená, že nechci konvenční medicínu. Pokud je v mém těle něco v nepořádku, chci vědět co. Chci odpovídající vyšetření. Chci vyloučit závažná onemocnění.

Konvenční medicína si nevede příliš dobře při zvládání chronických problémů; v urgentní medicíně, diagnostice a testování je však vynikající. Můj přístup byl vždy tento: zkontrolovat, otestovat, vyšetřit a teprve potom udělat informované rozhodnutí o tom, jakou léčbu chci.

Nejtěžší pro mě nebyly jen samotné fyzické příznaky, ale ta nejistota a její dopad na mou mysl. Když máte obavy o své zdraví, ale nemůžete se dostat k někomu, kdo by vás řádně a včas vyšetřil, vaše úzkost se může zvyšovat. Začnete sledovat každý příznak. Přemýšlíte, jestli si to jen nenamlouváte. Říkáte si, jestli někomu jen nezabíráte čas zbytečně. A nakonec se můžete začít přesvědčovat o tom, že byste to možná měli jednoduše vydržet.

Tohle mi na současné zkušenosti se zdravotní péčí v Británii připadá dost šílené.

Život v obou systémech mě přiměl přemýšlet o tom, jak rozdílně lze přistupovat k některým úplně základním věcem.

Pokud jste žili pouze ve Velké Británii a znáte jen NHS, těchto 7 rozdílů mezi NHS a českým zdravotnickým systémem vás možná šokuje — zejména číslo 4!

1. V České republice mají děti jako svého praktického lékaře pediatra

Všechny děti mohou být registrovány u lékaře, který se specializuje přímo na děti a dospívající. Pediatrická péče není něco, k čemu se dostanete až poté, co praktický lékař rozhodne, že vaše dítě potřebuje navštívit specialistu.

Tohle byla jedna z věcí, které mě při porovnávání obou systémů zaujaly.

Pediatr je lékařem primární péče. To vytváří úplně jiný výchozí bod.

Lékař, který se stará o vaše dítě, má specializované vzdělání a zkušenosti v oblasti dětského zdraví, vývoje a dětských nemocí. A možná právě proto se liší i kulturní očekávání týkající se zdravotní péče o děti. A tím se dostávám k dalšímu bodu.

2. Pojďme vám dát léky na to, co se opravdu ve vašem těle děje — ne jen „na zkoušku“

Tohle jsme všichni zažili nesčetněkrát. Jdete k praktickému lékaři a dostanete antibiotika nebo jiné léky, protože „to bude nejspíš XYZ“. Nebo naopak: léky nedostanete, protože „to nejspíš XYZ není“.

Proč se zdá, že praktičtí lékaři v NHS tak často hádají?

Například jedním z nejzákladnějších způsobů, jak čeští praktičtí lékaři mohou posoudit, zda pacient pravděpodobně potřebuje antibiotika, je provedení testu CRP. Ten pomáhá posoudit, zda by mohlo jít o bakteriální infekci a zda by mohla být potřebná antibiotika.

Jinak vám nezbývá než hádat: je to virové, nebo bakteriální?

Testování CRP není v ordinacích praktických lékařů NHS běžně dostupné a to, zda pacient tento test podstoupí, závisí na konkrétní ordinaci a klinické situaci. Osobně mi za 22 let, co zde žiji, tento test v ordinaci praktického lékaře nikdy nenabídli — ani mně, ani mým dětem.

Pacienti ve Velké Británii často nakonec užívají zbytečné léky, což může jejich zdraví ještě více ohrozit. Každý lék může mít nežádoucí účinky a tělo ho musí metabolizovat. To na organismus klade další nároky. Pokud jsou léky skutečně potřeba, jejich užívání je opodstatněné. Ale co když potřeba nejsou?

Pokaždé, když dostanete antibiotika, která nepotřebujete, riskujete zbytečné nežádoucí účinky a bez jakéhokoli důvodu přispíváte k antibiotické rezistenci.

V České republice je podle mých zkušeností testování přímo v ordinacích praktických lékařů mnohem běžnější. Testy CRP jsou často snadno dostupné. Mohou vám také nabídnout výtěry z krku, nosu nebo dokonce kůže, případně vás odeslat ke specialistovi. A tím se dostávám k dalšímu bodu: zotavení.

3. Zotavení skutečně znamená čas na zotavení

Moje dcera byla nedávno nemocná a zůstala doma ze školy zde ve Velké Británii.

Několik hodin poté, co jsem škole oznámila její nemoc — měla bolest hlavy, byla unavená, měla mírně zvýšenou teplotu, bolest v krku a rýmu — mi přišel e-mail ze školy, ve kterém mi důrazně doporučovali, abych jí, pokud se bude cítit lépe, dala paracetamol a poslala ji do školy už na oběd. To mě naprosto ohromilo.

Protože je rozdíl mezi tím, když: „Horečka ustoupila.“ a „Dítě se uzdravilo.“

V české kultuře je mnohem silnější povědomí o rekonvalescenci — tedy období zotavování po nemoci. Nemusíte nutně přejít přímo ze stavu nemoci do stoprocentního fungování. A myslím, že právě tohle jsme přestali vnímat. Často se k zotavení chováme jako k luxusu. Horečka ustoupila? Tak zpátky do školy. Příznaky se dají zvládnout? Tak zpátky do práce. Antibiotika začala zabírat? Jeďte dál jako obvykle.

Jenže takhle tělo nefunguje. Často potřebuje čas. Cítit se lépe není totéž jako být plně zotavený.

Pamatuji si, že když jsem byla dítě, vždycky jsem po nemoci chodila na kontrolu k lékaři. I když jsem nedostala žádné léky, šla jsem tam, aby se zkontrolovalo, že virová infekce odezněla a že jsem dost zdravá na návrat do školy nebo školky.

Možná už to dnes takhle nefunguje, ale rodiče rozhodně nejsou nuceni posílat děti zpátky do školy hned, jakmile se zdají být v lepším stavu, a školy podporují úplné zotavení. A tím jsme se dostali k další věci v českém zdravotnickém systému, týkající se zotavování, která vás bude šokovat. Připravte se.

4. Český zdravotnický systém vám může doslova předepsat měsíc lázeňské péče, abyste se zotavili

Jedním z nejzajímavějších rozdílů je něco, čemu se říká lázeňská péče.

Při splnění určitých zdravotních indikací mohou české veřejné zdravotní pojišťovny hradit lázeňskou rehabilitační péči ze zdravotních důvodů. A nejde jen o víkendový pobyt v pěkném hotelu.

U určitých diagnóz může léčba zahrnovat několik týdnů — obvykle přibližně tři až čtyři týdny — strukturované rehabilitace a lékařské péče. Může být hrazeno ubytování, strava a čtyři nebo pět rehabilitačních procedur denně, například masáže, koupele, cvičení a fyzioterapie. Lidé mohou tuto péči absolvovat po určitých onemocněních, zákrocích či operacích nebo když trpí určitými chronickými onemocněními.

A není to nic vzácného; je to poměrně běžné. Osobně znám mnoho lidí, kteří byli v lázních několikrát nebo tam jezdí pravidelně — třeba každé dva roky.

V podstatě jde o systém, který říká: „Něčím jste si prošli. Teď potřebujete pořádně zregenerovat.“

Pro NHS to zní jako sci-fi. Ale jak vidíte, i toto je SKUTEČNĚ součástí zdravotnického systému.

Představte si, že by se tato filozofie uplatňovala v širším měřítku.

Místo otázky: „Můžete být v pondělí zpátky v práci?“ By otázka zněla: „Co tento člověk potřebuje, aby se skutečně zotavil a předešel tomu, že znovu onemocní?“

5. Dostat se ke specialistovi nám nemusí připadat jako výhra v loterii

Dalším velkým rozdílem, který jsem zažila, je dostupnost specializované péče.

V Británii může být získání doporučení ke specialistovi někdy téměř nemožné.

Nejprve musíte někoho přesvědčit, že váš problém stojí za vyšetření. Pak čekáte a čekáte a čekáte. A často, jak jsem zmínila výše, čekáte opravdu velmi dlouho.

Samozřejmě, že i v českém systému existují čekací listiny. Není to žádná kouzelná zdravotnická utopie, kde každého zítra vyšetří odborný lékař. I když ve srovnání s NHS to tak někdy může skutečně působit.

Některá doporučení lze vyřídit třeba ještě tentýž den nebo následující den — často prostě přijdete bez objednání a počkáte si v ten samý den. Jiné termíny je třeba objednat a můžete čekat několik dní, možná týden nebo dva. Na některé odborné termíny se může čekat déle. Pokud je však váš problém naléhavý, dostanete přednost a jste vyšetřeni poměrně rychle.

Také se mi líbí, jak dostupná může zdravotní péče v České republice být. Pravidelně si v nemocnici objednávám kontrolní vyšetření jako samoplátce a péči si hradím sama.

Letos v létě jsem se objednala na preventivní ultrazvuk prsou. Zavolala jsem na několik míst, a přestože měli poměrně plno — zejména proto, že bylo léto a mnoho lidí mělo dovolenou — podařilo se mi objednat do okresní nemocnice do tří týdnů od zavolání. Stálo mě to 20 liber! Tak jednoduché to bylo.

Podle mých zkušeností se v českém systému liší také přístup k odbornému vyšetření. Někdy vám prostě jen lékař doporučí vyšetření se slovy:

„Pojďme to zkontrolovat.“ Nebo: „Pojďme se ujistit.“ To zní neuvěřitelně jednoduše. Z psychologického hlediska to však znamená obrovský rozdíl.

Je uklidňující vědět, že pokud vás něco znepokojuje, existuje cesta, jak zjistit, co se děje. Nemusíte nutně čekat, až se problém stane natolik závažným, aby vyžadoval urgentní péči. A tím se dostávám k dalšímu bodu.

6. A&E má sloužit pro naléhavé případy

Právě tady se problém projevuje obzvlášť zřetelně. Pohotovostní oddělení v České republice jsou určena pro naléhavé případy. Neměla by být místem, kam chodíte jen proto, že se nikde jinde nemůžete včas dostat k potřebnému vyšetření.

V systému NHS se lidé při obtížném přístupu k běžné péči nevyhnutelně začínají obracet na pohotovostní a urgentní služby. Dokonce i praktičtí lékaři posílají pacienty na A&E, aby tam podstoupili potřebná vyšetření.

To vytváří na A&E obrovský tlak — a nakonec na to doplácejí všichni. Pacienti čekají, personál je přetížený a pohotovostní oddělení jsou přeplněná. Celý systém pak funguje reaktivně. A tím se dostávám k tomu, co považuji za možná největší filozofický rozdíl.

7. Prevence versus čekání, až se něco pokazí

Český zdravotnický systém má mnohem viditelnější kulturu preventivní péče. Existují pravidelné preventivní prohlídky, screeningové programy a preventivní benefity podporované zdravotními pojišťovnami.

Například když jsem tam žila, chodila jsem každý rok na preventivní prohlídku ke gynekologovi. Netřeba dodávat, že v rámci péče NHS tohle neexistuje.

Samozřejmě, že preventivní zdravotní péče existuje i v Británii. Podle mých zkušeností je však méně dostupná a lidé jsou na ni méně aktivně upozorňováni. Například věk, od kterého mají lidé nárok na některé screeningové programy, je vyšší než v českém systému.

V České republice se zdá, že se více očekává, že péče o zdraví zahrnuje pravidelné kontroly — nejen návštěvu lékaře, když už se něco pokazilo. A myslím, že na tomto rozdílu opravdu záleží.

Ale protože jsem homeopatka, zašla bych ještě dál. Pro mě je skutečnou prevencí vzdělávání: praktická zdravotní péče jako součást vzdělávacího systému, učení dětí, jak rozpoznat, že něco není v pořádku, jak pečovat o své tělo a respektovat ho, seznamování se s obrovskou schopností našeho těla se samo uzdravovat a s různými přírodními přístupy, které lze využívat. Jde o životní styl, který vedeme, jídlo, které jíme, vztahy, které pěstujeme, myšlenky, které nosíme v hlavě, stres, kterým procházíme, a uvědomění si, jak moc to všechno souvisí s naší pohodou. Tohle bohužel stále chybí v obou systémech.

Proč jsou tyto dva systémy tak odlišné? Jde jen o finance?

Nejsem odbornicí na finanční strukturu obou systémů. Z pohledu pacientky se však zdá, že mají oba systémy v jádru velmi podobný princip, i když se jejich mechanismy výrazně liší.

V České republice mají lidé povinnost odvádět ze svých příjmů zdravotní pojištění a tyto peníze směřují do veřejného systému zdravotní péče, který následně jejich zdravotní péči hradí. Český stát také platí pojistné za takzvané „státní pojištěnce“ — například za děti, důchodce a některé další skupiny. Tyto peníze pocházejí z veřejných prostředků a směřují do systému zdravotního pojištění.

Ve Velké Británii přispívám do systému prostřednictvím daní a odvodů National Insurance a tyto peníze pomáhají financovat NHS, která mi následně poskytuje zdravotní péči. NHS rovněž zajišťuje zdravotní péči hrazenou z veřejných prostředků pro děti, důchodce a další skupiny.

Odlišné systémy, ale pro koncového uživatele podobný model: peníze se mi strhávají z příjmu a pomáhají financovat mou zdravotní péči.

Lidé mylně říkají, že NHS je zdarma. Kdepak by se vzalo! Samozřejmě, že za ni platíme. Jen se prezentuje jako bezplatná.

O efektivitě obou systémů bychom mohli vést dlouhou debatu. Česká republika využívá „prostředníka“ — veřejné zdravotní pojišťovny — a lidé si mohou vybrat, u které chtějí být pojištěni. Tím vzniká konkurence, která pomáhá udržovat celý systém efektivnější. Samozřejmě existují i nedostatky a problémy, systém může být pravděpodobně také zneužíván, ale nejsem odbornicí na tuto oblast.

Který systém je tedy lepší?

Český systém má své problémy, není dokonalý a Češi si na své zdravotnictví samozřejmě také stěžují. Tohle je pouze moje vlastní zkušenost, spolu se zkušenostmi mé rodiny a přátel.

Ale protože jsem žila v obou systémech, je pro mě odpověď naprosto jasná: český systém poskytuje pacientům mnohem dostupnější, důkladnější a širší péči než NHS.

Musím přiznat, že se těžko smiřuji s vědomím, že žiji v jedné z nejvyspělejších zemí světa, ve Velké Británii, a přesto je zdravotní péče, kterou dostávám, mnohem horší než v mnoha jiných, často méně bohatých zemích, jako je Česká republika.

A pokud teď říkáte: „Tak se vraťte do své země. Nemusíte tu být,“ prosím vás, abyste se na chvíli zastavili a zamysleli. Protože ano, mohla bych se vrátit, žít tam a využívat tamní zdravotnický systém. Ale co vy a miliony lidí ve Velké Británii?

Nejde o ego ani o kritizování systému jen proto, abychom mohli říct: „My jsme lepší.“

Jde o skutečné problémy a jejich důsledky pro všechny lidi, kteří jsou na tomto systému závislí.

Musím být však spravedlivá: je jedna oblast, ve které jsem péči ve Velké Británii vnímala jako lepší než v českém systému — péče v těhotenství a při porodu.

Ne proto, že by NHS nabízela více preventivních kontrol, více péče nebo více vyšetření, která by ženy mohly uklidnit. Domnívám se, že v tomto ohledu je český systém stále lepší a důkladnější. Je to ale kvůli přístupu k těhotným ženám a ženám během porodu.

Britský systém je k ženám mnohem více respektující. Nabízí možnosti a doporučení, ale nic ženám nenutí a vždy respektuje jejich rozhodnutí. NHS mnohem více podporuje domácí porody, protože porod vnímá jako přirozený proces, nikoli jako nemoc. Samozřejmě je to vždy o lidech, jako všude, ale lze obecně říci, že se zde plně respektuje porodní plán ženy a zasahuje pouze v případě naléhavé zdravotní situace. Nikdo vás nenutí podstoupit klystýr ani rodit v určité poloze. A maminky nikdy nejsou oddělené od miminka, vždy zůstavají spolu. V českém systému se to mění, ale stále velmi pomalu.

Co to má společného s homeopatií?

Překvapivě docela hodně.

Protože jsem homeopatka, někteří lidé mohou předpokládat, že pokud kritizuji NHS, musím tím říkat: „Zapomeňte na konvenční medicínu. Používejte místo ní homeopatii.“ Ale tak to není.

Pokud je ve vašem těle něco v nepořádku, zjistěte, co to je. Nechte se odpovídajícím způsobem vyšetřit, absolvujte potřebné testy, vylučte závažná onemocnění, získejte klid a v případě potřeby mějte možnost rychle využít konvenční léčbu.

Podle mě by dobrá zdravotní péče neměla člověka nutit, aby si vybíral mezi konvenční medicínou a komplementárními přístupy. A neměla by ho ani tlačit k alternativní medicíně jen proto, že nemá přístup ke konvenční péči. A věřte mi, i takové pacienty mám.

V některých ohledech to může být pozitivní, protože lidé začnou pátrat, zjišťovat informace a přebírat odpovědnost za své vlastní zdraví. To je může přivést k homeopatii, která podle mého přesvědčení může být velmi přínosná pro lidi s chronickými onemocněními a často může nabídnout pohledy, které jim konvenční medicína neposkytla. Jinak by ji možná vůbec neprozkoumali.

Není to však ta ideální cesta, jak se k tomu dostat.

Představte si, že máte obavy, že se s vámi děje ještě něco jiného, a nevíte, s čím se potýkáte, jen proto, že už čtyři měsíce čekáte na vyšetření na čekací listině.

Nechci, aby ke mně lidé přicházeli proto, že se nemohli dostat na krevní testy. Moje práce je jednodušší, když mám k dispozici výsledky jejich krevních testů a mohu se na celou situaci podívat holisticky, včetně nálezů z těchto vyšetření.

Mnoho lidí se pak rozhodne pro homeopatickou léčbu, protože jim konvenční péče jednoduše neposkytla odpověď nebo nenabídla jiné řešení než celoživotní užívání léků.

Závěrem

Můžeme mluvit o cílech NHS, statistikách a zlepšování čekacích dob. Můžeme slyšet, že se čekací doby na A&E zkrátily třeba na čtyři hodiny, a číst o tom, kolik peněz do toho vláda investovala. Ale co to znamená pro člověka, který tam stále sedí osm hodin nebo déle, má obavy, bojí se a čeká, až mu někdo pomůže?

Systém může na papíře vypadat lépe, a přesto může lidem, kteří jsou na něm závislí, připadat rozbitý. Protože za každou čekací listinou, každým odloženým doporučením a každým člověkem, který se vzdá snahy objednat se k lékaři, stojí skutečná lidská bytost. Někdo, kdo má obavy, kdo trpí bolestí, kdo chce znát odpovědi a kdo si zaslouží, aby ho ostatní brali vážně.

Právě proto o tom mluvím. Ne proto, že bych si myslela, že český systém je dokonalý, nebo že každá zkušenost v Británii je špatná. Ale proto, že jsem zažila oba systémy a rozdíl mezi nimi nemohu přehlédnout.

Zdravotní péče by neměla být bojem, který musíte svádět ve chvíli, kdy už jste nemocní.

Zasloužíme si systém, který naslouchá, vyšetřuje, podporuje zotavení a bere prevenci vážně — dříve, než se z problému stane akutní stav.

A opravdu doufám, že jednoho dne už nebude získání potřebné zdravotní péče v Británii připomínat výsadu, o kterou musíme bojovat.